Lehké opevnění
Na jaře 1936 se začíná budovat lehké opevnění “starého typu“, které svými dalekými čelními palbami přehrazuje nástupové prostory nepřítele. Tyto objekty jsou budovány ve shlucích bez vzájemného krytí palbami a jsou tvořeny jednou střeleckou místností se dvěma (typ A, B), nebo třemi střílnami (typ C) vytvarovanými v betonu. V terénu ještě lze nalézt jednostřílňový typ E, ale ten byl postaven pouze ve dvou exemplářích. Výzbroj objektů tvořily lehké kulomety vz. 26, nebo těžké vz. 24 (37) umístěné na dřevěných střeleckých stolcích pod střílnami. Na opačné týlové stěně se nachází vstup do objektu uzavíratelný plechovými, nebo dubovými dvířky pobitými plechem. Ve stropu objektu se nachází otvor pro polní periskop. Výhodou objektů je možnost vést daleké čelní palby, nevýhodou jsou velké zranitelné otvory čelních střílen tvarovaných pouze z betonu a vystavených nepřátelskému ostřelování, absence ventilátoru pro výměnu vzduchu a granátového skluzu pro blízkou obranu objektu.
Lehký objekt starého typu - typ B
Jako náhrada za objekty „starého typu“, které takticky nevyhovovaly je od roku 1937 stavěno lehké opevnění „nového typu“, pro jehož objekty se ujalo lidové pojmenování řopíky. Tyto objekty jsou prakticky zmenšeniny pěchotního srubu, stavěné v souvislé linii ve 2 sledech využívajících většinou bočních paleb podél překážek k ochraně svých sousedů. Objekty druhého sledu doplňovaly častějšími čelními a kosými palbami palby prvního sledu. Nejčastěji stavěným objektem je oboustranný typ A se dvěmi střílnami pro boční palby do palebné přehrady podél překážek. Tam, kde se linie lomila, nebo kde bylo potřeba postřelovat údolí, nebo cesty, byl stavěn typ B, proto má jednu střílnu pro boční a jednu pro čelní palbu. U typů A a B osádka čítala 7 mužů.
Lehký objekt nového typu (řopík) - typ A
Zjednodušený typ C byl stavěn v málo exponovaných místech pro postřelování hluchých míst v linii jako třeba roklí atd., proto má jen jednu střílnu pro čelní, nebo kosou palbu, slabší střechu, nebo jen střechu z vlnitého plechu a postrádá pancéřová dvířka, ventilaci a granátový skluz. Osádka čítala 2 muže. Jednostřílnový typ D je poloviční objekt A využívající boční, nebo kosé palby. Tyto objekty byly stavěny na vrcholcích kopců a v prudkých svazích, kde bylo potřeba oboustranné objekty typu A rozdělit, dále pro vykrývání úvozů kosími palbami atd. Osádka čítala 4 muže. Pro čelní palby na uzavření údolí, roklí se používal jednostřílnový typ E. Osádka čítala 4 muže. V terénu lze najít další typy, ale ty byly stavěny v zanedbatelném množství. Pro přizpůsobení se terénu mohly být typy A a B stavěny šikmé, nebo výškově lomené. Na rozdíl od objektů starého typu měly objekty nového typu podstatně odolnější ocelolitinové střílny minimálních rozměru schované za ochrannými křídly (typy A, B a D). Pro minimalizaci střílnových otvorů a zvýšení přesnosti paleb byly hlavní zbraně objektů uchyceny ve střílnách pomocí lafet. Výzbroj objektů sestávala nejčastěji z lehkých kulometů vz.26, pro vedení dalekých paleb z težkých kulometů vz.37, méně častěji vz.24. Do budoucna se počítalo kulometnými pistolemi vz.38 a s protitankovými puškami. Pro vedení palby v noci, za mlhy, nebo dýmu byly nad střílnami umístěny s kulomety spojené panoramatické mapy s předem zakreslenými vztažnými body (cíly), na které ukazoval pevně přichycený jezdec (ukazatel). Odolnost objektu zvyšoval zalomený vchod znemožňující přímou střelbu do objektu, vybavený mřížovými a panceřovými dvířky. Pro odvod zkaženého vzduchu vznikajícím při střelbě zbraní, byl objekt vybaven ručním ventilátorem a pro blízkou obranu z týlu granátovým skluzem. Pozorování prostoru před čelní slepou stěnou zajišťoval u každé zbraně ve stropu umístěný periskop. Nevýhoda lehkého opevnění nového typu, bylo že nebylo schopné kruhové obrany a bylo odkázáno na ochranu jen od sousedních objektů, což se noci, za mlhy, dýmu, za špatného, nebo žádného spojení, nebo vyřazení sousedních objektů stávalo složitější, nebo úplně vyloučené. Další nevýhodou byla nízká hustota objektů v rovném a přehledném terénu, absence protitankové výzbroje a spojení pro řízení palby vlastních kulometů. Výše uvedené nevýhody eliminovala na úkor většího počtu vojáků, v jeho linii umístěná polní armáda v polním opevnění. Z polního opevnění se nejprve vedly aktivnější čelní palby na postupujícího nepřítele ze zbraní umístěných v zákopech a okopech, po jeho přilnutí k linii byly zahájeny boční palby podél překážek z řopíků. Polní opevnění umožňovalo obránci bezpečnější zásobovat řopíky střelivem, střídání jejich osádek a obranu ve volném terénu zamezující přilnutí a obklíčení řopíků nepřítelem.
Samotné lehké opevnění bylo koncipováno pouze ke zdržení nepřítele v řádu několika hodin, proto bylo ideální do kopcovitého, lépe bránitelného terénu, nebo umístěné ve dvou sledech za těžkým opevněním, což bylo splněno zejména na severní hranici. S jeho samotným použitím, jako například v severozápadních Čechách, jej bylo nutno vyztužit početnou polní armádou, s dostatečným počtem protitankové a dělostřelecké výzbroje.
V prvotních úvahách z roku 1935 mělo být opevněním vyztužena pouze severní hranice na trase Ostrava – Krkonoše a jih Moravy zajišťující boky obrany, umožňující polní armádě vést obranný ústupový boj ze západních Čech na východ do té doby, než se projeví vojenský zásah spojenecké Francie do nitra Německa, kdy by naše armáda přešla do protiútoku. V konečné podobě, na popud politiků budováním souvislého opevnění kolem celé republiky a zvláště v severozápadních Čechách vznikaly velmi dlouhé a mělké úseky obrany, které vyčerpávaly spotřebou lidskou sílu a výzbroj, a které by pravděpodobně odolali nepříteli jen v řádu hodin. Dále je ale potřeba vzít v úvahu, že manévrový ústupový boj by byl splnitelný za předpokladu motorizace armády uskutečňující ústup, s její dostatečnou vojskovou protileteckou ochranou a s dostatečným nasazením stíhacího letectva. Tyto předpoklady nebyly splněny, protože v září 1938 byly dostatečně motorizovány jen rychlé divize, vojsková protiletadlová ochrana byla převážně odkázána jen na běžné polní kulomety upravené pro palbu na vzdušné cíle a stíhací letectvo svým počtem nedostačovalo.
Linie lehkého opevnění byla často vyztužována polním opevněním
V září 1938 u řady objektů bojovou hodnotu snižovala chybějící pancéřová dvířka, periskopy, ventilátory, nebo lafety zbraní. Chybějící lafety nahrazovaly jednoduché závěsy-čepy pro upevnění lehkých kulometů ve střílnách, nebo kulomety stály na různých dřevěných stolcích, bedničkách od munice atd.