Jdi na obsah Jdi na menu
 


Československá armáda

  Rok 1938 je vyvrcholením úsílí modernizace československé armády, která intenzivně probíhá od  2. poloviny 30. let. Po nástupu A. Hitlera k moci, byl jmenován novým náčelníkem hlavního štábu arm. gen. L. Krejčí k provedení změn v armádě. Od roku 1934 se mění podmínky v armádě, prezenční služba byla prodloužena na dva roky. Postupně jsou zvyšovány výdaje na obranu. Od května 1935 se armáda dělí na armády krycí (útvary „A“ 45,5%) určené k obraně hlavního obranného postavení (HOP) složené z nejmladších a nejlépé vycvičených aktivních vojáků vyzbrojených nejnovějšími zbraněmi a manevrovací (útvary „B“, většina z  pěších divizí + 4 divize rychlé) stavěné většinou ze záložníků sloužící k zahrazování průlomů v HOP. A podstatě k 1. lednu 1938 je dokončena první část rozsáhlé reorganizace, čímž armáda čítá 21 mírových divizí. Z toho jsou 4 divize rychlé, které představují první krok k budování úderých svazů (tankové divize, motorizace armády). Současně se rozbíhají organizační změny i na nižší úrovni s důrazem na vybavení armády moderními protitankovými a protiletadlovými zbraněmi. Pro obsazení težkého opevnění jsou tvořeny hraničářské pluky.

Příbližné složení čs. armády (1936-1937):

pěchota   60,5 %

dělostřelectvo   17,53 %

jezdectvo   5,14 %

ženijní vojsko   4,61 %

letectvo   3,9 %

telegrafní vojsko   2,63 %

(týlové jednotky   5,69 %)

  Československá armáda po mobilizaci ke dni 29.9.1938 čítala 1 128 108 vojáků, ale její bojeschopnost snižovalo pestré národnostní složení. Čs. národnosti bylo 86,5% důstojníků, něco přes 76% pěchoty, necelých 62% ženistů atd. Jen u letectva, útočné vozby, telegrafního vojska a hraničářských praporů bylo zastoupení čs. národnosti takřka 100%.


 Pěchota

  Československa pěchota byla vybavena vynikajícími zbraněmi tvořící světovou špičku. Jednalo se o pušku vzor 24, pistoli vzor 24 a lehký kulomet vzor 26. Poněkud zastaralé vodou chlazené těžké kulomety vz.24 vyznačující se přesto velkou palebnou silou, byly postupně nahrazovány nově zavedenými vzduchem chlazenými kulomety vzor 35 a 37. Do výzbroje byla přijatá i nová pistole vzor 38 a kulometná pistole (samopal) vz.38, ale obě zbraně se už u jednotek neobjevily. S kulometnou pistolí bylo počítáno v objektech lehkého a těžkého opevnění, později o ni projevila zájem pěchota a jezdectvo. V roce 1939 bylo plánováno zavést do výzbroje samočinnou pušku vzor 39. V boji proti tankům byly vyvýjeny protitankové pušky v různých rážích, ale ani jeden typ se nepodařilo dokončit.  Nově zavedený obranný ruční granát vz.38 určený převážně do granátových skluzů lehkého a těžkého opevnění byl teprve ve stádiu příprav výroby. Z 10000 objednaných protitankových min bylo asi jen 2000 připraveno k použití. V boji proti tankům byla pěchota vybavena výkonnými protitankovými kanony vz.34 a 37 ráže 37 mm, které spolehlivě stačily na německé tanky. Připravovala se výroba výkonějšího protitankového kanonu vzor 38 ráže 47 mm. Pěchota též disponovala minomety, z toho 902 ks moderními, lehkými a účinnými 8cm minomety vzor 36.

67453.jpg

Čs. vojáci s lehkým kulometem vz.26 (časopis LIFE)

  Ofenzivní akce armády mohlo podpořit 298 kvalitních a dobře vyzbrojených lehkých tanků vzor 35, ale kterých byl nedostatečný počet + dalších 50 starších lehkých tanků vzor 34. Do budoucna se počítalo s vynikajícím lehkým tankem vzor 38 a středním tankem vzor 39, ale ani jediný typ se už v československé armádě neobjevil.

dsc_0314.jpg

                                                                 Lehký tank vz.35


 Dělostřelectvo

  Ve výzbroji se nacházely z větší části vzory z 1. svět. války (8cm polní kanon vz.5/8, 7,5cm horský kanon vz.15, 8cm polní kanon vz.17, 10cm lehká houfnice vz.14/19, 15cm hrubá houfnice vz.14/16 atd.) a z 20. let (15cm hrubá houfnice vz.25), které pomalu zastarávaly a které byly odkázány na dopravu hipotrakcí. Modernizaci přinesly vzory zavedené na začátku 30. let (8cm lehký kanon vz.30 a 10cm lehká houfnice vz.30). Od 2. poloviny 30. let jsou zaváděny skutečně moderní děla (10,5cm hrubý kanon vz.35), většina se však už k útvarům nedostala (15cm hrubá houfnice vz.37 atd.).

dsc_0166.jpg

10cm lehká houfnice vzor 14/19.

  Kritická situace panovala u protiletadlového dělostřelectva.To bylo rozdělené na teritoriální k obraně měst, železničních uzlů a tratí a válečného průmyslu (TOPL ) a vojskové (AOPL) pro obranu armády v poli. Vzory zavedené ve 20. letech už neodpovídaly svými parametry konci 30. let. V roce 1937 byly přijaté do výzbroje protiletadlové kanony ráže 7,5 a 7,65 cm pro postřelování cílů ve větších výškách. Do zářiové krize se však pouze podařilo předat armádě 68 ks ráže 7,65 mm, ale bez ústředních zaměřovačů vz.37 umožňující nepřímou střelbu. Situace se řešila nákupem automatických protiletadlových kanonu u firmy Oerlikon, které byly zavedeny v naší armádě jako 2cm VKPL vz.36, ale i ty byly jen pro účinnou palbu do výšky 1500 m. Ty představovaly za mobilizace jediné použitelné zbraně svého druhu a jejich převážná část byla nasazena u rychlých divizí a hraničářských pluků. Pro opožděný vývoj 30 mm PL-kanonu ZB-453 pro AOPL se plánovala licenční výroba 4cm automatických kanonů Bofors pro postřelování cílů ve výškách od 200 do 4300 m.

dsc_0271.jpg

                                                            2cm VKPL vz.36


 Letectvo

  Nejrozšířenější letounem v roce 1938 byla stíhací Avia B-534, které stále ještě patřila k velmi dobrému evropskému průměru (vynikající stoupavost, obratnost), ale na nové moderní německé letouny svými výkony už nestačila (rychlost). Výhodou Avií bylo, že stíhací letky byly vyzbrojeny jednotným letounem, se kterým byly provozní zkušenosti, schopným operovat z neupravených polních letišť, vyrobeným z domácích materiálů a rychle opravitelným v polních podmínkách. Svými dosud přijatelnými výkony představoval letoun B-534 pro německé letecvo soupeře, které nebylo možno podceňovat.

dsc_0391.jpg

Stíhací letoun Avia B-534

  Druhým nejrozšířenějím letounem byl Letov Š–328 určený k pozorovacím (a i zvědným) úkolům a jako lehký bombardovací. V roce 1935 patřil ve své kategorii k nejlepším na světě, ale brzy začal rychle zastarávat (malá rychlost, ve své kategorii jednomotorový = lehce ztranitelný). K přednostem letounu patřilo velké rozpětí rychlostí, schopnost provádět rychlé obraty, velmi malé nároky na údržbu a velkou odolnost při tvrdých přistáních.

 Ke zvědným úkolů se požívaly jednomotorové průzkumné dvojplošníky Aero A-100, které byly spolu s bombardovacími verzemi Ab-101 značně zastaralé.

  Nejmodernějším letounem čs. letectva byl dvoumotorový lehký bombardovací / zvědný B-71 zakoupený v SSSR používající československé motory. Letoun se vyznačoval velkou rychlostí, odolnosti vůči povětrnostním podmínkám. Jejich uplatnění v boji v bombardovací verzi snižovaly chybějící zaměřovače vz. 37 a neukončené zaškolení osádek.

  Těžké bombardavací letectvo zastupoval ve francouzké licenci vyrobený dvoumotorový letoun Aero MB 200, který se díky své malé rychlosti hodil už jen k nočním náletům.

  Ve fázi prototypů byla nadějná stíhací Avia B-35, a z domácích materiálů oceňované dvoumotorové lehké bombardovací Aero A-300.

  Československá armáda byla vyzbrojována zbraněmi světové úrovně, bohužel ne všechny nově zaváděné vzory zbraní se z časových důvodů objevily ve výzbroji. Lze říci, že pěchota a dělostřelectvo byly dobře vyzbrojené, ikdyž dělostřelectvo téměř vyčerpalo svou zálohu pro nahrazení ztrát . Naopak kritická situace panovala u protiletadlového dělostřelectva zvláště pro vojskovou ochranu, která se stále musela spoléhat na standartní pěchotní kulomety, nebo kulomety  vybavené jednoduchými optickými PL zaměřovači. Obecně velkým nedostatkem československého protiletadlového dělostřelectva byly jeho nedostatečné počty, protože by bezpochyby i se stíhacím letectvem nedokázalo ochránit průmyslová střediska, průběh mobilizace, bojové jednotky při přesunech, přeskupování a v boji. Československé letectvo bylo vyzbrojeno rychle zastarávajícími typy letadel, převážně dvojplošníky, které za světovou špičkou o 2-3 roky zaostávající a přetížený domací letecký průmysl nebyl schopen rychle nahradit modernějšími jednoplošníky. V té době probíhal i náročný proces motorizace armády, ale i přes rychlý nárůst počtu automobilů, to stále ještě nestačilo. Nazvzdory tomu všemu československá armáda byla špičkově vyzbrojena a po ukončení modernizace by patřila k  nejlepším armádám té doby.


 

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA